KNIHKUPECTVí ELIM

Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soudce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře - kterému Čína oficiálně říká "škola" nebo "školicí středisko" -, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: "Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna."